baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Vahadlo života

Silent Hill vlastní tvorba
Jamesi, Jamesi ... nespi, poslouchej, půjčila jsem si od kamarádky klíče od chaty v horách, co říkáš ? zaškemrala jsem. Už dlouho jsme spolu nikde nebyli, prosím, prosím, přitulím se a pevně zkousnu zuby jeho popraskané rty. James se na mě otráveně podívá, mávne rukou a zeptá se, Sandro a to tam budeme úplně sami ? Nechci, aby tam něk- do byl, musím dokončit nějaký překlad starých textů z latiny. Víš, že to musím v pondělí odevzdat. Ano, budeme tam úplně sami miláčku. Dobře, James opět mávne rukou a prohlásí, hlavně, když tam budu mít klid na svoji práci. Ráno mě probudil podivný hluk. Jamesi, co to je ? Slyšíš to ? Kde jsi ? Vykouknu oknem přes verandu a vidím pouze Jamesův zadek narvaný v džínách. Jeho špinavé ruce se o- pět hrabají v té kupě šrotu, které říkáme po deseti le- tech stále naše auto. Ano, je to náš starý jeep, který dostal James jako jediné dědictví od svého otce. Stojím bezmocně na verandě v Jamesově košili,kterou mám na spa- ní, otráveně si zývnu a protřu si oči. Hysterickým tónem se zeptám, kdy to pojede ?! Už to bude Sandro, ještě u- táhnu baterku, vyměním kolo a bude to. Už teď máme zpož- dění. Okolo poledne konečně vyjíždíme, je pěkný den, jen plátěná střecha nás chrání před žhnoucími paprsky slunce V Texasu moc chladných dnů není. Navigaci máme nastave- nou k cíli a hudba z přehrávače nám trhá uši. Cesta je dlouhá a monotónní, nikde nikdo, sem tam projede nákla- ďák z místních farem, který odváží dobytek na porážku do nedalekých jatek.Kola djeepu rozráží proud teplého vzdu- chu, který se tetelí nad prašnou silnicí, odbočující na starý most. Slunce pomalu zapadá, příjíždíme do malého ospalého městečka. Musíme natankovat, ručička na nádrži už nám dávno spadla na rezervu. To je divné místo, Jame- si, rychle natankujem a jedem dál. Hej, je tu někdo ? Zavolám z otevřených dveří auta. Chceme si jenom za pět dolarů koupit benzin. Haló ? vystoupíme z auta a jdeme rovnou do bistra. Zdá se, že bar je opuštěný, některé o- kenice jsou vytlučené nebo zatlučené silnými prkny, na zemi se každým krokem víří prach. Z poloprázdných skle- nic válejících se na baru sosají hejna much zbytky tequ- ily. Mám divný pocit Jamesi, prosím, odjeďme co nejrych- leji odtud, naskakuje mi z tohoto místa husí kůže. Dobře Sandro, já jdu natankovat a ty zatím polož pět babek na bar a vypadneme. Sandro, už je natankováno, kde jsi? Co tam děláš, nedělej si srandu, pospěš si, ať vyjedeme. Z bistra se po chvíli ozve její hlas, něco tu je, vykoktá ze sebe a ukáže na bar. Stará mapa a dětská panenka. U- kaž, podívám se. Po krátkém zkoumání James prohlásí, to je mapa náboženských míst a pradávných rituálů. Stáří a prach ale udělalo své. Je to špinavé, nejde to pořádně přečíst sakra.James si nervózně odhodí vlasy z čela. Po- čkej Jamesi. Sandra opatrně naleje pár kapek tequily z baru na místo, které James nemohl přečíst. S otevřenou pusou jsem sledoval Sandru, jak během okamžiku vyčistila pár písmen. Si-lent-Hill vykoktal ze sebe James, to znám to je přece místo, o kterém jsem již slyšel od svého ot- ce. Je to staré hornické městečko, pod kterým žhne uhlí a na povrch padá popel. Tam ale nikdo nejezdí ! Nikdo se tam neodváží. Místní se již dávno odstěhovali a ti, kte- ří zůstali, tak již dávno nežijí. Kdo to tu nechal ? Ko- ho byla ta mapa ? To jsou otázky, na které odpověď nikdy nedostaneme. Nacpememe mapu a panenku do báglu a vypad- neme. Určitě to má s něčím nějakou spojitost. Rychle proběhneme bar k východu a naskočíme do jeepu. Dlouho jsme tiše seděli v autě jako opařený. Než jsem se odvá- žila promluvit, uběhlo několik minut. To bylo divné mís- to Jamesi, viď ? To tedy bylo. Ta mapa to je to, co mě teď zajímá. Dešťové kapky začínají postupně bubnovat do kapoty vozu. Klikaté blesky švihaji po ztemnělé obloze a osvětlí na pár vteřin blátivou cestu, po které právě je- deme. Drž se Sandro, je to samý výmol ! Bláto lítá na přední sklo jako kus hadru.Světla občas zhasnou od uvol- něných kontaktů. Sakra, už zase, zařve vztekle James ! Vždyť jsem to ráno opravoval, to snad není pravda, stará kraksna, nic na ní není novýho, je to šrot ! A třískne naštvaně pěstmi do volantu. Není vidět na krok, dál už nejedu, zařve těsně před tím, než to zasrané auto narazí bez světel prudce do stromu. Proboha, co to bylo Jamesi, zeptá se otřeseně Sandra s vlasy zmáčenými krví. To byla rána, pohlédne ustrašeně na Jamese, který leží zkroucený s hlavou na volantu a klakson troubí do ticha. Jamesi, je ti něco ? Ne není, odpovi James vrávorajícím hlasem. Počkej, odtočím kličkou boční okýnko, čerstvý vzduch ti udělá líp.Všude kolem nás je bílá mlha, z nebe padá žha- vý popel, který po dopadu na zem postupně dohasíná. Ja- mes otočí opakovaně klíčkem od startéru, ale auto se už ani nehne. Na mobilu nemám žádný signál, musime jít pěš- ky a co nejdříve se dostat k nejbližšímu motelu k tele- fonu. Dám do batohu pár věcí, James si hodí přes rameno brokovnici na medvědy, do kapsy nacpe pár zásobníků. U nás v Texasu má bouchačku na obranu v divočině každý. Jdeme téměr na slepo, boty nám těžknou pod nánosy bláta. Sandro, podívej, támhle v dálce je asi parkoviště, pojď rychle, třeba tam někdo bude. Cestou k parkovišti míjíme oprýskanou, plechovou ceduli s nápisem Welcome Silent Hill. Sakra, co to má znamenat, co tady děláme, to je to místo z mapy, Sandro, kde máš tu mapu ? Podej mi ji. Ja- mes roztřesenýma rukama rozloží mapu na zem a prstem po- klepe na označené místo. Ničemu nerozumím. Mám v hlavě spoustu otázek. Sandro, jdeme dál, ať nás to vede kamko- liv, zpátky už stejně nemůžeme ! Tentokrát si James ze zad sundá brokovnici, nabije patronu do komory a zavelí, Sandro, jdeme, drž se za mnou a chovej se tiše ! Jamesi, Jamesi, zašeptá opakovaně Sandra,něco slyším. Oba se za- posloucháme do nekonečného ticha. V mlhavé boční ulici mezi domy pobíhají psi. Sandra ustrašeně vyjekne. Psst, ticho, nekřič. Položím ruku přes pusu Sandry. Teď mě po- slouchej, pokusíme se přeběhnout na druhou stranu silni- ce. Kdyby na nás psi zaútočili, budu okamžitě střílet a ty na nic nečekej a utíkej. Tak jo, zadrkotala Sandra zubama. Budu počítat do dvou, jedna, dva. Ne, ne, nemůžu Jamesi, strašně se bojím. Vtom se jeden ze psů rozeběhne a rychle zaútočí. Zahryzne se zkrvavenými zuby Sandře do batohu, který má stále na zádech. Jamesi, pomóóc. James zabrzdí podrážkou o asfalt, otočí se a pažbou pušky pra- ští psa do lebky. Čelisti povolí a pes padne bezvládně na zem. Musíme být příště více opatrní a vše si lépe promyslet. Nad městem se začíná svírat černá tma. Oba se zastavíme pod římsou jednoho z domů. Sandro vyndej ba- terku, bez ní nemůžeme pokračovat. Chci, aby sis vzala ten loveckej nůž a měla ho stále u sebe. Musíme se někde schovat. Kužel baterky odhaluje obrysy domů, které na nás vrhají podivné stíny. Do žádného z domů se ale nedá dostat, okna jsou zatlučená a dveře nejdou otevřít. Je jedna hodina po půlnoci, městem se začíná rozeznívat si- réna. Kdo ji spustil ? Koho svolává ? Její zvuk je silný a neúprosný. Pojď ke mně Sandro a přitulím se pevně k jejímu teplému tělu, její hlavu si položím do dlaní a snažím se jí ochránit před tím příšerným zvukem. Oba za chvíli téměř ve stejné poloze usínáme. Deštivé ráno nás probouzí opět do bílé mlhy. Nic se nezměnilo, v dálce jsou stále slyšet pobíhající psi. Sandro vstávej, pohla- dím ji opatrně po tváři plné zaschlých slz. Miláčku, mu- síme pokračovat, musíme už jít. Pojď pomůžu ti a vytáhnu Sandru za batoh na nohy. Silnice je samá propast, nejde to obejít. Musíme přelézt jediný trám, který je položený přes bezednou propast. Jamesi, tam mě nikdy nedostaneš, strašně se bojím, nezvládnu to. Pojď, prosím, vrátíme se zpátky k autu a najdeme cestu zpět, žadoní Sandra. Ty jsi to jestě nepochopila viď, vyštěkne James, nemůžeme teď jít zpátky. Půjdu první, až budu na druhé straně, tak si klekneš a opatrně to přelezeš. James si pomalu stoupne na okraj trámu a začíná rukama balancovat s po- mocí brokovnice, postupuje krok po kroku kupředu. Po pár metrech je na druhé straně. Teď ty Sandro, nemůže se ti nic stát, dívej se jenom na mě, dolů se nedívej. Dívej se mi do očí a polez,hodná holka,no vídíš jak ti to jde. Sandro, už zase ti psi! Neotáčej se a rychle polez ! Um- řu, já tady umřu. Až ti řeknu, dáš hlavu dolů a zastře- lím je. Neboj, nedovolím, aby ti ublížili. Je slyšet jak James odjistí pojistku a zacílí na psa. Sandro uhni ! A střelí psa přímo do srdce. Druhý pes se bezlítostným po- hledem zadívá na Sandru a nebojácně se za ní rozeběhne. Střílej Jamesi, do prdele střílej ! Zazní výstřel. Minul jsem, minul jsem ! zařve několikrát hystericky James. Až třetí výstřel ustřelí té příšeře zadní nohu. Zvíře bole- stí zavyje a v agonii krvelačného útoku se snaží agresi- vně rozeběhnout k lezoucí Sandře. Zbylým zadním běhákem se odstrkuje, půlku těla vší silou táhne po trámu za se- bou. Jen krvavá stopa se za ním táhne vpřed. Sandra zatne křečovitě nehty do trámu a po kolenou leze co nej- rychleji na druhou stranu. Dělej, už tady budeš, povzbu- zuje jí James. V nečekaném okamžiku se pes lehce zakous- ne Sandře do lýtka pravé nohy. Sandra bolestí zařve a skopne duchapřítomně psa do nekonečné propasti. Oba tady umřeme Jamesi, pronese pokousaná Sandra a omdlí. Musím tě někde ošetřit. Po chvíli odpočinku James ze všech sil zvedne Sandru do náruče a vydává se hledat jakoukoliv pomoc. Procházím skrz rozbořený motel, ve kterém jsou všechny pokoje zmáčené kapající vodou a zápach hniloby se vžírá do pórů lidské kůže. Musím tady Sandru nechat, už nemám sílu, abych se s ní vláčel dál. Položím ji opa- trně na postel v jednom z pokojů. Miláčku, otevři oči, musím tě tady nechat, zašeptá James. Sandra je ale stále bez známek vědomí a její víčka se nechtějí probudit k životu. James najde v koupelně na zdi lékárničku a zavá- že Sandře šátkem pokousanou nohu. Z pracovního sešitu vytrhne list papíru a napíše vzkaz, zůstaň tady Sandro, jdu hledat pomoc. Před odchodem James zabezpečí úkryt několika prkny, přes ocelové skoby, které trčí z dřevě- ného rámu natáhne kus hadru a vydá se zadním východem do protější ulice, která vede na malé náměstí, prozářené pestrobarevnými neony. Komediální hudba se rozeznívá ze zavěšených amplionů, kde se do rytmu hýbají rozestavěné dětské atrakce. Mezi nimi se točí kolotoč S bíločervenou plátěnou stříškou. Na otočném kole jsou přichyceni pru- žinou sádroví koně, kteří se houpají sem a tam. Nikdo se tu ale nebaví. James vše sleduje za rohem klaunské ma- ringotky a upřeně zírá na tohle morbidní divadlo. V bí- lém oparu zahlédne sedící postavu v černé kápi svírající uzdu malovaného koně. Bělostné bosé nohy má zakleslé do třmenů a snaží se koně svojí vahou rozhoupat. Zavolám, kdo jsi ? Podívá se na mě pouze mrtvým pohledem slepce a mávne rukou na pozdrav. Kolotoč se stále líně točí dál. Při dalším otočení tam již ale nikdo není.Z vláčku, kte- rý projíždí vrátky s namalovanou hlavou šaška do bludiš- tě křivých zrcadel sám od sebe, mi běhá mráz po zádech. Vagonky vždy na nástupišti zastaví. Bez rozmyslu nasednu do jednoho z nich. Zatroubením na píst páry, unikající ze spalovaného uhlí, se lokomotiva dává do pohybu. Svět- la tu moc není. Baterku otáčím do všech stran, v pokrou- cených zrcadlech se začínám postupně ztrácet. Z každého z nich mě pozoruje jiný obličej, který se formuje do ne- uvěřitelných grymas. Koleje se svažují, vagony začínají nabírat v zatáčkách rychlost. Pokaždé nadskočím, když kola přejíždí rozdělující výhybky, jenž samočinně udáva- jí směr. Zřejmě to asi nemá žádnou cílovou stanici, po- myslím si. Žaludek mám jak na vodě, chci už zastavit. Pod sedátkem potmě nahmatám ruční brzdu. Železnou páku zapřu mezi kola vozíku, ale páka se bohužel po chvíli rozžhaví do běla. Už ji neudržím, zařve bolestí James. Jízda se mění v peklo, ze stěn důlní šachty vylézají torza těl, které se mě snaží schodit z vozíku. Pažbou pušky postupně odrážím útoky šílených monster. Po něko- lika ujetých kilometrech jízdu smrti ukončí prudký náraz do mých zad, který mě katapultuje odstředivou silou přes kovové madlo vozíku a padám jako loutka k zemi. Obličej se mi zaryje do uhelné sutě. Zúžené zorničky rozpoznáva- jí obrysy lokomotivy, která narazila do betonového záta- rasu, za kterým koleje již nikam nevedou. Sandro, potře- buju tě, prosí naivně osamocený, potlučený James a jeho tělo se svalí bezvládně k zemi. . Jamesi, miláčku, jak dlouho jsem spala ? ptá se Sandra. Odpovědi se ale nedočká. Posadí se na okraj postele a zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Na odkládacím stolku le- ží vzkaz. Sandro, nikam nechoď, jdu pro pomoc. Jamesi, volám jeho jméno několikrát po sobě, je ale jen slyset odrážející se ozvěna ode zdi ke zdi. Nikdo nepřichází. Opřu se do rohu místnosti na zem a schovám hlavu do dla- ní. Po dlouhých minutách civění se přeci jen rozhodnu porušit Jamesovu prosbu. Opláchnu si ránu vodou, co mi zbyla, popadnu batoh, ve kterém mám složenou mapu, dět- skou pannu a pár užitečných věcí. Lovecký nůž zasunu do pouzdra a připnu ho koženým páskem okolo pasu. Ustrašená k smrti se vydávám na podivnou výpravu za ztraceným Ja- mesem. Chodba k východu je čerstvě zasypaná sutinami ze spadlého stropu. Musím najít jinou cestu. Okna tu nejsou a žádná ze stran chodby se nedá projít. V podlaze vidím černou díru a žebřík vedouci dolů. Bez váhání se vracím odříznout kus hadru, který zakrýval vchod.Vytvořím louč, kterou namočím v kaluži petroleje a po několika pokusech sirkami ji zapálím. Snad to nějakou dobu vydrží než pro- lezu na čerstvý vzduch. Po sestupu až na samé dno se brodím po kotníky ve vodě. Špinavé krysy se mi párkrát zakously do kožených bot. Hystericky začnu kopat nohama kolem sebe. Já se nebojím, opakuji si snad stokrát. Kouř z louče mi spaluje plíce, kusy spáleného hadru jsou cí- tit všude kolem. Chodba je dlouhá a ze zdí vedou jiskří- cí dráty nabité elektřinou. Narážím na samotný konec chodby, není už kam jít. Na zadní stěně je přidrátovaná vzduchoinstalace. Nožem vytočím několik šroubů z poklopu proti směru hodinových ručiček a s klaustrofobickým strachem vlezu do plechové roury, ve které se nedá ani hnout. Prostor mi umožňuje lézt pouze po břiše. Při kaž- dém nadechnutí mám pocit, že mi explodují plíce. Oheň mi užírá už tak málo kyslíku, který tu je. Musím lézt rych- le, lokty mám sedřené do krve, pot mi stéka po prsou. Po pár metrech slyším nad sebou hudbu připomínající cirkus, kam jsem s maminkou tak ráda chodila, když jsem byla ma- lá. Snažím se pěstmi bouchat do stropu o pomoc, rány se však bezvýsledně ztrácí v akustice plechu. Žádná odboč- ka, žádný průlez ani východ, musím pokračovat stále dál. Dno se začíná prudce svažovat a já se po břiše samovolně sesouvám prudce dolů. Nabírám rychlost, lítam ze strany na stranu. V dálce se rýsuje světlý bod, který se začíná zvětšovat. Je to východ, tam instalace končí, musím se okamžitě o něco zastavit nebo se zabiju. Marně se snažím zapřít nohama o hladké stěny roury. Nožem naslepo bodám kolem sebe, až se mi náhodou povede po několika pokusech zatnout ostří do prasklého sváru, který drží jednotlivé díly pohromadě. Tkaný popruh batohu se mi omotal okolo nože. Popruh dlouho nevydrží, musím se uklidnit. Čím ví- ce se hýbu, tím více nůž ostřím dořezává zbývající vlák- na popruhu. Gravitace je silnější než já, pád netrvá dlouho. Celá se rozplácnu do louže krve, ve které se od- ráží sedící postavy v černých kápích, které se vzepjatý- ma rukama modlí v rytmu bubnů k nebi. V kruhu je umístěn kamenný oltář s otočným kyvadlem, na kterém je vleže přivázané něčí tělo. Nepoznávám, zda je to muž, žena či zvíře. Uprostřed toho kruhu je v černé kápi zahalena ma- lá postava s maskou v podobě zlého démona Antikrista, která drží nad hlavou dýku. Vykřikuje slova, kterým ne- rozumím. Zvědavost mě pohání kupředu, opatrně se proplí- žím za vytesanými kameny, na kterých jsou namalovány o- kultní rituálni znaky, které James často luštil z pře- kladu latinských textů. Bubny se začínají rytmicky stří- dat, napětí se stupňuje a mniši s klátícím se pohybem, vydávají stále se opakující hrdelní monotónní zvuky, které umocňují atmosféru rituálního obřadu. Postava poté odhodí z tváře masku, pod kterou se skrývá asi desetile- tá dívka. Její pleť je průsvitná jako rýžový papír, přes který se jí kutálí slzy ve velikosti perel. Oči jsou bí- lé jako sníh a její pohyby mi připomínají slepce. Dívka gestem ruky ukáže přímo na mě, nemá smysl se nijak brá- nit. Jsem smířená se vším a odhodlaně vystoupím vpřed. Dívka mezitím rozhoupe velké kamenné vahadlo, na kterém poznávám Jamese. James se upřeně dívá před sebe, vypadá jako by byl pod vlivem drog. Jamesi, řekni, co mám udě- lat a já to udělám, abych ti pomohla. Bez emocí a beze slov dívka ke mně natáhne ruku a otočí dlaň vzhůru, jako by chtěla něco přijmout. Mám jí snad něco dát ? Nic ne- mám. Můžu tím snad Jamese zachránit? Prohledávám si kap- sy, ona se ale stále na mě upřeně dívá svýma mrtvýma o- čima. Pane bože, už to mám, probleskne mi hlavou a vyš- trachám dětskou pannu, kterou jsme s Jamesem našli spo- lečně s mapou na baru v bistru. Na, vezmi si ji a pannu dívce s úsměvem podám. V momentě, kdy ji položím na její dlaň, dívčino tělo začne být ovládáno nadpřirozenou si- lou. Začíná se celá klepat a nekontrolovatelným pohybem bez váhání probodne tepanou dýkou Jamesovi srdce. V mo- mentě, kdy dýku vytáhne, se začne uvolňovat bílá energie v podobě dvou andělů stoupajících vzhůru k nebi. Jamesi, Jamesi, přidej, poleť za mnou, ať ti neuletím. Oba shůry ve vymezeném čase, který máme, pozorujeme, jak naše mrt- vá těla ukládá oblastní koroner z nabouraného jeepu do bílých rakví. Jsem smutná, že vše takhle dopadlo, ale i tak ničeho nelituju, prožívám nepopsatelné pocity, které jsem nikdy nezažila. Vtělená euforie mi projíždí tělem, které již dávno necítím. Nic ti nevyčítám miláčku, chci, abych byla stále s tebou.Teď už budeme navždy spolu,viď. autor P.K. 8.5.2013