baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Soudný den

Silent Hill vlastní tvorba
Jmenuji se James Olivera, je mi 45 let a vracím se z Vi- etnamu, kde jsem bojoval dlouhých 10 let. Píše se rok 1975, přes rameno mám hozený plátěný vojenský pytel a v něm pár osobních věcí a dopisů, které jsem nestačil pos- lat své rodině. Jediný suvenýr, který si nesu s sebou, je opakovačka, jenž jsem získal od svého mrtvého kamará- da. Před válkou jsem se svým otcem pracoval jako horník v místním dole pod městem. Neměli jsme na vybranou, byla to jediná práce, která tu tenkrát byla. Městečko Silent Hill má několik důlních šachet, z jejichž útrob po něko- lik desetiletí žhne černé uhlí. Popel na město padá pře- devším v noci, plicní onemocnění tu řádilo jako mor. Vím nikdo by tu dobrovolně nebydlel, někteří lidé se již od- sud tehdy dávno odstěhovali. Narozené děti se tu v po- slední době dožívaly v průměru jednoho roku života a po- kud přežily déle, hodně jich bylo znetvořeno. Z myšlenek mě vytrhne silný, pronikavý zvuk sirény, která kdysi horníkům v podzemí ohlašovala konec fárání. Nemohu se dočkat, až se setkám se svojí rodinou. Začíná se stmí- vat, v dáli vidím žlutá světla na dřevěných kůlech, kte- rá osvětlují vchody do důlních šachet. Přícházím k míst- nímu bistru se starou benzinkou. Chtěl bych si dát něco k jídlu, ale toto místo vypadá naprosto opuštěně, tak nevím ... Otřu prach z popraskané okenní tabule a mrknu se, jestli někoho uvnitř neuvidím. Je tam ale šero, není nic vidět. Projdu brankou k hlavním dveřím, dveře se ztěžka otevřou. Chodbou s bíločernými dlaždicemi se do- stávám do místnosti s barovým pultem, hodím penny do ju- keboxu. Bistrem se pomalu line hudba 60.let, jehla občas na desce přeskočí. Všechno je tu staré a zatuchlé. Sednu si na barovou stoličku, otřu si pot z čela. Proč tu nik- do není ? položím si sám sobě otázku. Je to 10 let, co jsem tu byl naposledy. Šáhnu otráveně po zaprášené láhvi whisky a naleju si velkýho panáka. Dopiju a seskočím z barovky, vezmu si zbytek láhve do ruky a vydám se proz- koumat po schodech druhé patro bistra. V dlouhé chodbě prosvítají okny poslední paprsky denního světla, které se odráží ode dveří s očíslovanými pokoji. Jsou to poko- je pro hosty. Dříve tu přespávali hlavně řidiči tiráků, kteří projížděli se svým nákladem často naším městem. Některé pokoje jsou zamčené, nemá cenu se do nich dobý- vat. Chtěl bych se trochu omýt. Vejdu do pokoje 212 a mířím přímo k zrcadlu s umyvadlem. Má tvář je zarostlá prošedivělými vousy, pod očima mám hluboké rýhy, mastné vlasy po ramena se mi v nepravidelném tvaru kroutí. Pou- ze v očích vidím tu stejnou jiskru do života, kterou jsem měl vždy každým dnem, který jsem tu prožil se svojí rodinou. Válka ve mně zanechala děsivé sny, kterých se nemohu stále zbavit. V očích se mi hromadí slzy bezmoci a osamělosti. Opláchnu si obličej a vlasy si mokrýma ru- kama uhladím dozadu. Co to ?? něco slyším, zašeptám. Za- tajím dech a pozorně naslouchám. Nevěřícně prohledávám pokoj kolem sebe, ano už vím, podivny zvuk proniká stro- pem nade mnou. Nikdo tu přeci není, jsem tu sám. Palcem raději odjistím pojistku opakovačky a pokusím se místo najít. Po starém koberci dojdu na konec chodby, kde po- kračuji po schodech do posledniho patra v podkroví. Opa- trně našlapuji po dřevěných prknech v podlaze k jediným dveřím, co tu jsou. Hlavní pušky strčím do dveří, roz- žehnu zapalovač a v obrysech plamene zozpoznávám chlupa- té tlapy černého ovčáka, který se z posledních sil snaží dostat ze škrtícího řetězu, který má na zámek omotán o- kolo krku. Jeho chlupy jsou potřísněné zaschlou krví. Kdo ti to udělal ? Co tady děláš ? Pomohu ti, neboj ! Vezmu do náručí k smrti vyčerpané zvíře a odcházím z bistra. Musíme se dostat domů, kde se o tebe postarám. Míjíme ceduli ,, Wellcome Silent Hill ", procházíme uli- cemi s malými domky a zahradami, zapadanými poletujícím popelem. Zvláštní je, že to tu nikdo neuklízí. Už si to tady moc nepamatuju, proto se musím pokaždé na križovat- ce řídit rozdělovacími tabulemi. Konečně !! Koontz St., tam bydlím !! Je to poslední obytný blok sousedící s Al- chemilla Hospital. Zdá se, že všichni obyvatelé již spí. Nepamatuji se, že by večer někdo vycházel, protože po- pel padal hlavně v noci. Konečně, položím psa na verandu svého domu a zabouchám na dveře. Nikdo se ale neozývá, copak tu nikdo není ? Všimnu si, že ode dveří vedou sto- py zaschlé krve na ulici, vypadá to jako kdyby někdo tá- hl po zemi lidské tělo. Bouchám o to víc na dveře znovu a znovu ! Z ramene sundám opakovačku a rozstřelím zámek. Vyběhnu po točitých schodech do podkroví, kde je pokoj mé mladší sestry, ale tam na podlaze leží pouze malý plyšový medvídek, kterého jsem jí kdysi při odchodu do války daroval pro štěstí. Prohledávám celý dům, ale sil- ný zápach mě stále nutí se podívat do sklepa. Otočím vy- pínačem a naskytne se mi hrůzný pohled na rozsekaná těla mých rodičů. Vrátím se k mému psu, pohladím ho a do mis- ky mu dám trochu vody. ,, Hodnej pes ", jak já ti budu říkat, zamyslím se, budeš se jmenovat Hewie. Po chvilce seznámení se společně vydáváme zpět do ulic najít něko- ho, kdo by mě mohl říct, co se tu stalo. Nahlédnu do jednoho ze sousedních domů a opět mě čeká stejně straš- livý pohled !! Obyvatelé domu jsou také rozsekáni. Musím se za každou cenu dozvědět, kdo to udělal ! Hewie hledej !! strčím mu k čumáku krvavý kus hadru a po chvilce se Hewie neomylně rozbíhá směrem ke starému těžebnímu dolu Důlním výtahem sjíždíme hluboko pod zem. Čím více se propadáme do hlubin, tím více cítím žár žhnoucího uhlí. Klec výtahu se s námi třese ze strany sem a tam. Červené světlo na stropě problikává během jízdy v nepravidelných intervalech, nevím jak dlouho vydrží. Výtah se řítí ne- skutečnou rychlostí. Po pekelné jízdě se ozývá uširvoucí skřípot brzd, který se rozléhá do nicoprázdna !! Železná konstrukce výtahu naráží tvrdě na dno šachty. Odsunu bezpečnostní závoru a podívám se kolem sebe.Jsme v chod- bě, která je osvětlena desítkami loučí. Pod každou loučí je zavěšena lidská kostra a na stropě jsou natažené ků- že, které tvoří jakési paravany. V kůžích poznávám obry- sy vyhaslých těl obyvatelů městečka Silent Hill. V jedné z nich rozpoznávám svoji sestru, místo očí má dva práz- dné otvory. Dlouhé vlasy ji splývají na ramena. Je to bizardní podívaná, musím pryč. Vezmu louč nasáklou lid- ským tukem a posvítím na Hewieho, stojícího u výtahu, který se ustrašeně dívá dolů pod výtahovou klec. To není možné, nejsme na dně šachty ! Očividně je pod námi temná prázdnota, šachta stále pokračuje ! Ocitli jsme se v ja- kémsi mezipatře šachty. Po stranách stěn jsou ty samá o- svícená patra. Nevěřím svým očím, vidím stín veliké pos- tavy, nakláním se, abych viděl, co nejvíce. Bojím se, abych nepřepadl, ale víc už nevidím. Je to nekončící tu- nel propletený sítí smrtících chodeb, která jsou ozdobe- na lidskými ostatky. Hewie k noze ! Je tu chladno, roz- třesenýma rukama přepočítám náboje, musím s nimi šetřit, mám jich jen pár. Na konci chodby ztěžka otočím kamenným kolem, které rozpohybuje otočné schody, vedoucí přes propast, kterou musíme bezpečně přejít. Stoupáme do pří- krého svahu, na jejímž konci je podivná postava. Ano, to je ta samá, kterou jsem zahlédl o patro níž pod výtahem. V životě jsem nic podobného neviděl. Zašeptám : ,,Hewie lehni " a přikrčím se k okraji skály. To nemůže být člo- věk ! Je to obrovská postava s podivným čtyřhranným ští- tem okolo hlavy ve tvaru pyramidy spojeným ocelovými ný- ty. V ruce svírá mohutný meč. Je oblečen do primitivní zástěry, která je sešita z kůží lidských těl. Kusy lid- ského masa jsou pohozeny před oltářem. Je to šílené mon- strum, které zřejmě vyvraždilo celé město. Musím ho za každou cenu zničit. Dál už jít nemůžeme, musíme zpátky. Kousek od nás leží bedna dynamitu, který používali hor- níci k odpalu. To je myslím jediné, co může tuhle bez- lítostnou bestii zabít. Musím dynamit dostat co nejblíže k monstru, budu muset upoutat jeho pozornost. Pošlu roz- zuřeného Hewiho proti němu. V momentě, kdy Pyramid zpo- zoroval Hewiho, jsem do něj vypálil několik ran opako- vačkou. Pane bože, všechny kulky sjely po ocelovém štítu na zem. Ani jedna se nedostala skrz lebku tohoto podiv- ného tvora. Hewie čím dál zuřivěji útočí zezadu na jeho dlouhé ruce, ze kterých mu rve kusy masa. Musím Hewimu pomoci nebo ho zabije. Opakovaně nabíjím, výstřel po vý- střelu a postupuji dál k Pyramidovi. Tentokrát mířím na srdce, ani jednou neminu. Běsnící Pyramid v křečích seká obrovským mečem sem a tam a snaží se Hewiho setřást ze svého těla, bezmocně se otáčí kolem sebe a hledá jak by psa zabil. Mezitím Hewieho několikrát odmrští na zem. Pes bolestí zavyje a opět se vrhá na Pyramida Zařvu : ,, Hewie k noze " ! Pes povolí a s tlamou od krve běží ke mně zpět. Hodnej Hewie ! Využiju chvilky a zapalovačem zapálím roznětku, která se pod plamenem neúprosně krátí. Není moc času, ze všech sil hodím dynamit k nohám Pyra- mida. Nekonečné vteřiny pomalu ubíhají a zápalná šnůra dohořívá až na samý konec. Ozve se ohlušující výbuch a litry krve smíšené se zbytky těla se rozletí všude kolem Hewie si olíže své rány a hrdinsky se na mě podívá, po- hladím ho po jeho černé srsti a jdu se podívat na místo, které před chvílí bylo bojištěm dobra a zla. Jediné, co po něm zbylo, je železný meč, který hodím do hlubin pro- pasti zapomnění. Doufám, že se už nikdy neprobudí zlo, které tu bylo a vládlo svojí nezničitelnou silou. Koneč- ně opět dýcháme čerstvý vzduch, je ráno, musíme odsud pryč, není proč v tomto městě žít dál. Šlápnu na plyn a otočím klíčkem prvního džípu, který tady zanechal jeden z horníků.Auto naskočí a my uháníme z města navždy pryč. autor P.K. 2.9.2012