baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Dozorce Temnot

Silent Hill vlastní tvorba
Mé jméno je Roney Walter, roky života už jsem dávno přestal počítat,je mi něco málo přes padesát. Píše se rok 1865, ručičky kyvadlových hodin ukazují 5 minut po jedenácté. Veškerý personál tvořený životem znavených jeptišek který tu spíše působí jako starý inventář tu ni- kdy na noc nezůstává, jsem tu sám.Za okny panuje mrazivý vitr a metrové závěje sněhu se bez soucitu prodírají skrz chladné zdi ženského kláštera. Máme tu po celý rok chla- dno, nemáme čím topit ,uhli nám již nikdo nedodává.Lepší jídlo dostáváme jen občas od obětavých lidí jako almužnu nebo při pravidelných návštěvách církevních hodnostářů Naváte bílé sněhové jazyky ležící pod dřevěnými dveřmi s barevnou vytráží se plazí po zemi v kontrastu černé dlažby. Posadím se do houpaciho křesla, vezmu si silné léky na bolesti hlavy, kterými trpím od doby, co jsem se tu stal nočním hlídačem. Podle vyprávění starých abatiší me našli polomrtvého v močálech nedaleko tohoto kláštera. Dlouhé měsíce v komatu se mi zjevovaly děsivé sny bez obrazu jako bych před něčím stále utíkal. Narušená paměť mi nedovoluje si vpomenout na svoji dávnou minulost. Promnu prošedivělý plnovous, vlasy odhrnu z čela a opřu znavené nohy z těžkých bot s vysokým sněrovánim o lavici a přitáhnu lněný kabát za klopy.Jako každou noc provedu zápis do ústavní knihy a založím spokojene ruce pod hla- vu. Upřeně se zadívám na sloupy, které podpírají několik dřevěných pater s pokoji. Každý klíč na železném kruhu který mám připevněn ke koženému opasku,uzamyká tajemstvi dívek, jejichž matky je od sebe odvrhly z nechtěného poče- tí ze znásilněni místními vrahy,kteří utekli z nedalekého vězení chybou dozorců na svobodu. Některé dívky byly před zabitím ušetřeny a umístěny do sirotčince.Ty, co neměly to štěstí byly bez milosti zabity. Po čtvrt století,co tu sloužím, už necítím žádnou lítost nad životem sirotků,jsou to těla bez života ,která pokud se dožijí 16 let věku jsou nabízena k potěšení místních nevěstinců . K smrti je tu poměrně blízko,dívky jsou často špinavé , nízká hygiena, a podvýživa jsou častými zabijáky ústavu.. .. .. .. O 2 hodiny později Pláč těch nejmenších mě probouzí ze sna. I tak jsem toho moc zimou nenaspal, je okolo půl druhé ráno.Dlouhý teplý šál, tkaný štiplavou přízí,omotám pevně okolo krku a otrá veně odplivnu zbytek zhořklého žvýkacího tabáku na zem. Pro úsporu petroleje stáhnu knot žhnoucího plamene lam- py na minimum. Schrábnu ze stolu několik kusů zvlhlých patron a nacpu je do kapes težkého koženého kabátu .Vy- stoupím na opustěné dřevěné schodiště točící se jako spirála času,po kterém se prošlo bezpočet lidských živo- tů. Prohlédnu nejdříve tmavou chodbu prvního patra, kde částečně vyhořelé knoty kostelních svící zanechávají ve vzduchu zbytky dýmu štiplavého kouře. Ve druhém a po- sledním patre jsou rozestavěné kovové klece, ve kterých je násilím držena duševně nemocná chamraď ústavu. Z jedné z klecí na mě kouká křenící se asi pětiletá dí- vka , lezoucí po stěnách sem a tam . Je oblečena do si- rotčích ústavních modrých šatů s bílým límečkem okolo krku sepnutým duhovým uzávěrem z perleti. Z hlavy si postupně vytrhává světlé chomáčky dětských vlásků , které pečlivě odfukuje z dlaně jako chmýří čerstvě na- draného peří. Za ní vidím jako přízrak siluetu asi 5 leté dívky s pleteným věnečkem z pohřebního kvítí. Její sivě popelavé tělo oblečené v bílé košilce a hluboké prázdné oči mi nahání totální hrůzu. Bez známek života sedí na dřevěné dětské tříkolce s hadrovým medvídkem, kterého má uvázaného okolo pasu. A prstíky stále zvoní na plechový zvonek.Stůj, počkej, neutíkej, volám a mávám na ni pohozenou dětskou pannou, abych upoutal její po- zornost. Dítě bosíma nožkama na dřevěnýh šlapkách zakmitá dokola sem a tam a pravidelným rytmem šlapadel udává tříkolce směr. Zanedlouho se ztráci v labirintu starých chodeb, ze kterých se v dálce ozývá ozvěna zvonku. Musím za ní, seskočím z ledového ochozu přímo dolů. Kužel ruční baterky prosvěcuje částečně chodbu, ve které po stupně zapínám železnou pákou nedozírnou řadu obrovských světel, která s pravidelným hlasitým výbojem elektřiny os- větlují každý kout.Zdi tu jsou popsány křídou dívčích jmen. Data narození odpovídají sirotkům, kteří zde byli drženi v izolaci. Všude stojí opuštěné invalidní kolečkové vozíky,ně které z místností připomínají spíše cely, které jsou počmá rány dětskými obrázky.Otevřu poslední dveře a přede mnou se zjevuje groteskní podívaná. Za skřípání dřevěných kole- ček přede mnou do temnoty ujíždí tříkolka, na které místo dívky sedí plyšový medvěd, kterého měla dívka uvazaného kolem pasu černou stuhou.Musím za ním jít ! žaludek se mi sevře jako v kleštích. V tmavém zákoutí sedí plačící dívka. Je oblečena do smutečních šatů a stuhy v jejích vlasech zdo bí černá krajka. Přesto že nevěřím,že je to skutečnost, ze- ptám se, kdo jsi ? Jsem tvá mrtvá dcera, jsem tvoje jediné dítě, které jsi zabil. Dívka tiše odpoví a podá mi obrázek v oválném rámečku. Je na něm zobrazen portrét ženy, nastro- jené do měšťanských šatů, pod kterými cudně ukrývá počaté dítě. Co se stalo, co jsem udělal? nechápavě pokrčím rameny. Dívka poté ukáže prstíkem na tmavou díru ve zdi, kde biču- jící temna otevírají vstup do jiného světa ! Je to tok času iluzorního světa Oterworldu,odpoví tiše dívka.Dovedla jsem tvé tělo až sem. Pro tvoji duši není cesta zpět. Musíš být sám , abys spasil svoji duši. Zadívám se na chvíli nechápavě dívce do tváře a poté prolezu dírou do světa Oterworldu. Na ocelové kolejnici se houpe ze strany na stranu klec,do kte- ré bych měl vlézt. Zatnu zuby do koženého řemenu a konce pevně omotám kolem hlavy. Nohy a ruce zapřu do drátěného pletiva . Siréna za několik vteřin odpálí jiskrou brzdu a klec se začne propadat do černé tmy.Před každou zatáčkou se klec přetočí vzhůru a přeskočí jiným směrem.Po nekončících dlouhých propadech vystřelí ze stran ocelové hroty,které za nesnesitelného skřípání klec zabrzdí.Otvor z klece vede pří- mo na železnou spirálovitou konstrukci úzkých schodů. Po- drážky těžkých bot mi zařinčí o mřížové sváry schodiště. Přes unikající horkou páru z natlakovaného potrubí něco za- slechnu . Nahlédnu přes zábradlí do spodního patra pode mnou, kde na dvou masitých nohou se zakrnělým ocasem pobíhají dvě podivná monstra sem a tam. S podlouhou tlamou se kývají ze strany na stranu a jejich nekončící hrdelní zvuk ééráá éérá zní všude kolem.Zakřivenými tesáky kanibalsky oddělují maso z čerstvě zdechlého těla stejného druhu. Zdá se, že jedno z monster nasálo nakyslý pach mého potu. Na malý okamžik se naše pohledy zkříží.Monstrum se otočí a dlouhými hopsavými kroky běží ke mně. Moc času nemám, poslepu roztřesenýma ru- kama vylovím z kapes kabátu hrst patron a nabiju prázdné ko mory brokovnice. Dlouhou dobu se snažím zacílit pevný bod na těle kymácejícího se monstra.Nepřemýšlím nad jinou mo- žností a v poslední chvíli bez váhání vystřelím.Zvíře se o- kamžitě trhavými pohyby svalí k zemi . V momentě, kdy už si myslím ,že je po všem, dostanu bolestivý kopanec zezadu do hlavy . Nekonečné vteřiny bezmocně ležím na zemi jako dětská loutka a instinktivně hledám něco,co bych mohl použít ke své obraně. Oči podlité krví mě omezují jen na vymezený prostor. Orientuji se pouze pohmatem. Pokusím se posvítit plamenem petrolejové lampy monstru do očí. Oslepené zvíře začne sem a tam hlavou zmateně mlátit o zeď. Krev z jeho lebky stříká všude kolem.Jeho zmateně, nekontrolovatelné chování mě dá- vá jedinečnou šanci podřezat hrdlo monstra. Vrávorající chů- zí sestupuju dál až na samé dno................................................ Čeká mě další průlez do světu 0terworldu. Probořím ve zdi několik uvolněných kamenů, za kterými jsou slyšet děsivé lid- ské hlasy ! Rozpoznávám temný žalář, který je přeplněn ne- bezpečnými trestanci. Mezi nimi poznavám sám sebe v oranžo- vých vězeňských hadrech, jak společně s ostatními podřezávám hrdla dozorcům. Utíkáme společně do temných ulic města. Na rozdil od ostatních věznů, kteří běží naslepo,vím , kam jít. Jediná naděje k úkrytu mě vede k jednomu z měštanských domů nedaleko věznice, kde jsem nedávno před uvězněním pro- žil několik měsíců svého života s dámou z lepší společnosti Prolezu do domu oknem s roletou. Cheryl, Cheryl, jsi tady, tiše zavolám? To jsem já, Roney! Nikdo tu ale není. Při hle- dání jídla uvidím na krbovové římse portrét Cheryl, který je vsazen do oválného rámečku, na kterém cudně schovává ve svém lůnu nenarozené dítě.Vzpomínky mnou projedou jako ost rý nůž. Je to ten samý obrázek, co mi před cestou do světa o- terworldu dala ta malá dívka se slovy, jsem tvoje mrtvá dcera Musim okamžitě pryč,nechci aby mě tu Cheryl viděla! a Nechci, aby žila s vědomím, že v sobe nosí dítě trestance. Hltavě do sebe nasypu zbytek nalezených červených fazolí a otřu si u- mazané vousy o rukáv. I když si nic z toho, co jsem udělal, nepamatuju. Vidím, jak k smrti vyčerpán utíkám do nedalekých močálu před smečkou hladových mastifů,hnaných zbylými přeži- všími dozorci.Vyhecovaní psi se snaží nasát moji pachovou sto pu.Musím ze sebe okamžitě sundat smradlavým potem nasáklé,vě- zeňské hadry.Nekteří z nich se svoji agresivitou uz dávno vy- trhli z rukou dozorců.Tuhle štvanici nemůžu nikdy vyhrát.Sto- jím zahnaný až k samému okraji močálu a zdá se mi, že cesta útěku tady končí. Pomodlím se k bohu a odhodlaně vyčkám, do- kud mě smečka mastifů svoji vahou nesrazi do černého bahna. Úderem o kmen padlého stromu ztrácím vědomí a reflex pudu se- bezáchovy se před jistou smrti v mých lidských instinktech vytrácí. Po několika měsících. Ležím v komatu, jsem vězněm ve svém těle, které mi poskytu- je tělesnou schránku pro moji duši.V poslednich dnech mi bílé záblesky v očích v několika málo okamžicích umožnují vnímat obraz, ve kterém rozpoznávám rozmlželé obrysy starých jepti- šek které mě ukliďnují i děsí zároveň.Obrovská touha se dnes probudit z nekončící tmy mi dává naději k novému životu. Tak už mě probuďte prosím, nenechávejte mě tu. Snažím se pohnout, prostě něco udělat, aby si mě konečně všimli. Probuď se pro- sím, opakuji si stále. Jsem připraven a je čas odejít.Poprvé cítím, jak mi z očí smutkem bezmoci stékají po tváři slané slzy k popraskaným rtům. Sestro, sestro představená, on pláče. Pospěšte si prosím, pohnul se, podívejte, přiložte mu šňupací tabák. Jak se jmenujete ? Slyšíte ? Co se vám stalo ? ! Kdo jste ? Nepamatuji se, tiše odpovím.