baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Dvojí život Angely J.R.2

Silent Hill vlastní tvorba Vážení čtenáři tato povídka je druhým dílem z originál- ního titulu povídky Angela J.R. a nepřímo také souvisí s povídkou Deník Carla Morisse. pozn. autora
Píše se rok 2004, je 13. prosince, mé jméno je Angela a jsem stále nemocná, jsem prostě jiná, říká moje máma. Z chodeb sanatoria je slyšet nářek pacientů, které jsem nikdy nespatřila. Ležím tu sama, svěrací kazajka, pách- noucí od potu, se mi postupně zarývá do kůže. Nevětraná místnost je pokryta koženou, polstrovanou výplní. Ruce a krk mám rozpíchané od sedativ, které musím brát. Ano, jsem nemocná, já vím, musím tady být. Zbývá mi už málo času, smrti se nebojím, moje tělo vzdalo již boj s množ- stvím farmak, které každý den dostávám. Co se mnou bude tam na druhé straně až zemřu ? Kde boží světlo osvítí každého, kdo v pozemském životě trpěl. Přeludy, které mě ničí jsou stále více častější, sním o světě, jenž mi je tak povědomý. Mé sny o jiném světě mi přerušují kroky těžkých bot. O pět musím podstoupit další terapii elek- trošoků. Slzy mi zalévají oči a začínají pomalu stékat po tváři. Snažím se někam vnitřně schoulit, chci mámu, proč mě nedrží za ruku a nechrání mě? Už je to 14 let,co tady za mnou nebyla. Naposledy mi s pláčem řekla, že už nejsem její malá holčička a neumí mě mít ráda takovou,ja ká jsem. Ležím bezmocně na zádech a přihlížím, jak mi zase vpichují jehlu s narkotizační látkou,která mě chrá- nit před bolestí.Proud je tak silný, že se mé tělo začí- ná bezvládně zmítat jako hadrová panenka. Snažím se ze všech sil zemřít a opustit své tělo. Je to pouze schrán- ka, kterou již nepotřebuji. Zavírám oči, mé vědomí se ztrácí, usínám. I přesto cítím, jak mi bije srdce. Oči mi pod promodralými víčky bezvládně těkají sem a tam. Zdá se mi sen o louce pestrobarevných motýlů. Je mi opět sladkých 16 let. Černý přeliv na vlasech s krátce stři- ženou patkou, oblíbené černé síťované punčochy, sukni pod zadek, vysoké boty s ozdobným šněrováním. To je ob- lečení, které jsem před lety měla na sobě, když se mi zdály ty ošklivé sny, říkal můj doktor. V dálce vidím na okraji bílé mlhy sedět na zemi malou holčičku, houpa- jící malý, ošuntělý kočárek, vypadá stejně jako já, když jsem byla malá, ano, jsem to já !! Má dlouhé copy do pa- su s bílými stuhami a šatičky s drobnými červenými kvít- ky. Je to další z mých přeludů nevím, nemohu si vzpome- nout. Rozeběhnu se směrem k ní a zdá se mi, že se mi mé druhé já za ustavičného chichotání začíná vzdalovat. Drobnou ručičkou táhne za sebou po cestě plné kamínků drncající kočárek, ze kterého po chvíli vypadne malý medvídek, který má na zádech barevným špendlíkem připnu- tý obrázek. Je na něm černou pastelkou nakreslená moje máma, která mi tak chybí. V pravém dolním rohu je napsá- no: ,, Jdi domů Angelo ! ". Zvědavě procházím bílou ml- hou a ocitám se v mrazivém ránu opuštěného města. Nikdo tu není, ulice jsou prázdné a dveře domu jsou zatlučeny starými prkny. Obcházím oplocené zahrady domů. U jedno- ho je otevřená poštovní schránka, pod ní na zemi leží další obrázek s neznámým mužem, který bojuje s podivnými monstry. Opět je na něm napsán vzkaz: ,, Jdi domů Angelo ! ".Párkrát ho v ruce přeložím a vložím do kapsy. Z nebe občas spad ne podivný bílý popel na mou tvář, snažím se ho lehce setřít.Přejedu si prsty po tváři a popraskaných rtech, cítím,že již nejsou tak vláčné a jemné jako dřív. Cesta mě dovedla k místnímu kostelu, je prázdný a je to jediné útočiště, jak přečkat další noc. Jsem unavená, chce se mi spát, ulehnu pod kříž, ke kterému se již dá- vno nikdo nemodlí. Zmítají se mnou podivné sny, vidím na ulici sedícího, zkrvaveného, umírajícího muže, který pí- še roztřeseným písmem krátké řádky do deníku ,, Můj ži- vot je u konce, jsem nakažen infekcí a v krutých boles- tech umírám s podpisem Carl Moriss ". Cože ? Moriss ? To není možné, moje máma se tak dříve jmenovala. Poznávám svého otce, pamatuji si ho ze starých fotografií, byla jsem ještě malá. A teď ho vidím ve snu, ano je to on.Je- diné co vím, že trpěl vážnou duševní poruchou a později zemřel v sanatoriu pro duševně choré. Sen o mém otci se mi denním světlem, které proniká mezi vytrážemi kostela, rozpadá. Je slunečný den a já přecházím silnice sem a tam. Hledám něco, co bych měla znát. V jedné z ulic je rezavým drátem oplocené dětské hřiště. Na houpačce stojí zády opět moje já a snaží se ji nožičkama co nejvíce roz houpat. U toho si pobrukuje pár slov básničky, kterou mi maminka každý večer četla z knížky před spaním. Po chví- liotočí hlavičkou a říká mi:,, Zastav tu houpačku, už se nechci houpat, musíme už jít domů ". Chytí mě za ruku a pevně sevře baculatými prstíky.Na okraji města prolézáme plotem do zahrady k domu s bílou dřevěnou terasou.Vstou- píme obě do domu. Je prázdný, podlahy a stropy jsou pro- padlé. Pojď za mnou, neboj se, drží mě stále za ruku a táhne do dětského pokoje. Podívej a prstíkem ukazuje na dětskou postýlku. Na ni leží mé nemocné tělo, dívám se nepřítomně ke stropu místnosti, u kterého se mi zje- vují jako duchové moji rodiče. Jsou smutní, dívají se jak se jim můj život ztrácí před očima. Zmítám se v ho- rečkách, znovu polykám další prášky a v agonii přeludů usínám. Sen, ve kterém klečím u svého hrobu s věncem červených květů, přerušuje chlad vozíku, na kterém mě zřízenec sanatoria odváží bílou chodbou bez oken k výta- hu. Moje tělo je nahé, svěrací kazajku již nemám, doktor mi ji před chvílí sundal. Očima těkám kolem sebe, chci vidět vše, co jsem za celé roky neviděla. Výtah sjede o pár pater níž k velikým dveřím, ze kterých je slyšet vě- trací zařízení, které odsává podivný zápach, enž je všu- de cítit kolem. Jsem zvědavá, co je za těmi dveřmi,které jsou přede mnou. UŽ je mi zima, proč a na co tady čeká- me ? Zaměřím se na světlo na zdi, které se má rozsvítit s barevným nápisem ,,vstupte". Vozík se dá opět do pohy- bu,dveře konečně odhalí svá tajemství. Už vím, co mě če- ká. Je to konec mého života, ano, přišel můj čas odejít. Několik těl pacientů sanatoria leží na podobném vozíku jako já. Čekají v připraveném pořadí u kremačních pecí než bude jejich tělesná schránka spálena na popel.Jejich život skončil tak jako můj. Ležím před spalovací pecí, která je vyčištěna a připravena z předchozího žehu. Jsem obklopena samotou,mé snění ukončuje žár plynnových hořá- ků, spalujících mé tělo. Nic necítím, jsem přeci již ně- kolik hodin mrtvá .... autor P.K. 16.5.2012